Navigace

Obsah

Historie


(Čerpáno k publikace Zdeňka Boháče: Líšnice v minulosti a současnosti, 2. rozšířené vydání z r. 1995)


Odkrýváme nejstarší dějiny

O zalesněné krajině mezi řekami Vltavou a Berounkou se zmiňuje nejstarší český kronikář Kosmas. Z jeho zprávy plyne, že obchodní stezka, spojující Prahu s jihočeskou oblastí, přecházela dolníBerounku (Mži) v blízkosti mohyly bájné Kazi a pokračovala kolemnedalekého Oseka do jižních Čech. Osek byl spolu s hřebenem Brdzároveň hraničním místem, které oddělovalo území českých knížatz rodu Přemyslova od panství východočeských Slavníkovců. Lzepředpokládat, že Osek se nacházel mezi Klíncem a Všenory. Podle náhodnézmínky v listině z roku 1088 můžeme soudit, že tato lesníkrajina byla velmi řídce osídlena. Snahou přemyslovských knížat všakbylo více ji osídlit a spolu s jihočeskou oblastí pevněji připoutatk českému státu. Území bylo později majetkem tří klášterů: Břevnov,Ostrov a Zbraslav. Zbraslavský klášter se zaměřil na osvědčenoukolonizaci a na kultivaci půdy – klučení lesů a zakládání polí.V roce 1345 pověřil opat zbraslavského kláštera rychtáře zeZlatník, aby při malé vesničce Líšnici (villula) přeměnil část lesav pole a odevzdal je do dědičné držby novým kolonistům.


Jak Líšnice ke svému jménu přišla

Bývalo zvykem dávat vsím a osadám jména podle přírodních podmínekv nichž se nacházely, nebo činností, kterým se osadníci věnovali –Trnová (trněné porostliny), Zlatníky (těžba zlata), Líšnice – léščí, tj. lískové křoviny.


Kdy to bylo?

Již v roce 1337 je v listině, podle které král JanLucemburský zastavuje několik zlatonosných rýžovišť panu Petroviz Rožmberka, jmenována Líšnice. Zakládací listinu Líšnicez roku 1345 pak doplňuje hraniční listina z roku 1350, kterávytyčuje hranice mezi sousedními obcemi (Řitkou). Do územního katastruLíšnice bylo začleněno celé povodí Líšnického potoka, na jehož soutokus Bojovským potokem byl zřízen mlýn s důmyslně svedenou vodouz obou vodních zdrojů.
Farní kostel Všech svatých

Spolu s podstatným rozšířením Líšnice po roce 1345 souvisízřízení farního kostela Všech svatých, jehož dřevěná stavba byla teprvev první polovině 18. století nahrazena kamennou. Kostel jepřipomínám poprvé v roce 1369.

Z rozboru historických pramenů vyplývá, že do roku 1345 tvořilyLíšnici jen 4 usedlosti. V uvedeném roce došlo k významnékolonizaci. Tehdejší zeměměřiči vyměřili areál budoucí prostorné návsi apoložili základ k vybudování více než 20 usedlostí, uspořádaných dodvou řad. Ke každé usedlosti patřila určitá část polí, která byla podlestředověkého způsobu úhorového hospodaření obdělávána ve tříletém cyklu– ozim, jař, úhor.


Pozdní feudalismus

Rozvrácené hospodářství po husitských válkách se podařilo obnovitaž v polovině 16. století. Zbraslavský klášter získal zpět většíčást svého majetku, mezi který patřila i lesní oblast kolem Líšnice,Klínce a Jíloviště. Nadějná obnova hospodářství však byla narušenahrůzami třicetileté války (1618 – 1648), která nadlouho podlomilahospodářskou prosperitu klášterních vesnic i vrchnostenských dvorů.Hospodářský úpadek celého panství byl způsoben především řáděním vojsk,která často procházela tímto krajem a ničila vše, co bylo v dosahudálkových cest.


Válečné útrapy

Krajina kolem Zbraslavi a Mníšku pod Brdy, kterou procházelavýznamná stezka, spojující hlavní město království s jižnímiČechami, nejvíce trpěla v pozdějších fázích války, tj. až ve 30. a 40. letech 17. století. Armády nepřátelské i domácí nemilosrdnědrancovaly a zanechávaly za sebou vypálenou zem. Za jejich pochodůkrajem bylo na denním pořádku rabování a vypalování vesnic. Ti, kteřípřežili tažení vojsk, zemřeli následkem hladu a morových nákaz. Narozdíl od Klínce , který byl chráněn lesem před zraky postupujícíchvojsk, byla Líšnice v dohledu dálkové cesty, což jí bylo osudné.Podle urbáře z roku 1587 bylo v Líšnici v předbělohorskémobdobí 16 usedlostí, fara, panská hospoda, kovárna a jeden svobodnickýdvůr, tedy celkem 20 domů. Ve zprávě o stavu dvorů a vesniczbraslavského panství z roku 1649, tj. po skončení třicetiletéválky se praví, že v Líšnici je jen 8 poddanských usedlostí, kdežtoostatní zůstaly pusté. K této době se váží bohatě zachované písemnéprameny, např. urbáře (soupisy poddanských dávek), gruntovní (pozemkové)knihy, soupisy půdy a držitelů (berní rula, tereziánský, josefský astabilní katastr).


K obnovení a růstu obce

došlo ve druhé polovině 17. století a počátkem 18. století.V tereziánském katastru je v roce 1713 poznamenáno, žev Líšnici žilo již 308 lidí. Je to překvapivě velký počet.Populační vzestup koncem 18. a v19. století způsobil další zástavbuna rozlehlém prostranství návsi, takže ves částečně ztratila svojivelkoryse koncipovanou podobu z doby svého založení.


Obyvatelé Líšnice

Rodiny byly velmi početné. Děti od mala pomáhalyv hospodářství a pokud v dospělosti neuzavřely sňatek,zůstávaly doma. Hospodářská uzavřenost feudálních panství neumožňovalavolný pohyb lidí a v zájmu vrchnosti nebylo zbavovat se pracovníchsil. Zrušení nevolnictví v roce 1781 přineslo významnou změnu.Umožnilo svobodné stěhování do hospodářsky se rozvíjejících měst. Tímbyly u nás vytvořeny předpoklady pro rozvoj manufakturní výroby a nástupprůmyslové revoluce.Zrušením nevolnictví v roce 1781 byla sicezrušena vázanost poddaných k panství, ale robotní povinnosti adalší feudální dávky trvaly až do zrušení roboty v r. 1848. Zauvolnění z roboty se rolnictvo muselo vykoupit. S přibývajícímpočtem obyvatel a obydlí se i v Líšnici, podobně jako tomu bylo naostatním českém venkově, začala objevovat třídní a sociální diferenciace.